Krása
Jak zkamenělý sen jsem krásná, smrtelníci!
A můj prs, o který se každý zraní hned,
má vnukat básníku vždy lásku na pohled,
jak hmota mlčící a nic se neměnící.
Jak nechápaná sfinx já trůním v oblacích,
kbělosti labutí mám srdce sněhobílé;
co ruší linie, mi není nikdy milé,
a nevím, co je pláč, a nevím, co je smích.
Před mými postoji, ke kterým, když je měním,
jako bych zhlédla se ve slavných pomnících,
básníci stráví dny úporným přemýšlením.
Mámť k okouzlování těch tichých milců svých
nejčistší zrcadla, zveličující krásu:
své oči široké, své oči věrných jasů.