Krása
Jsem krásná, smrtelní! jak zkamenělý sen;
mj prs, jenž každému zde způsoboval muka,
je stvořen, básníku, že lásku tobě vnuká
tak věčnou, zamlklou, jak hmota bývá jen.
Svůj trůn mám v blankytu, sfinx nepochopená;
se srdcem sněhovým já labutí běl snovám;
a ruch, jenž linií klid ruší, v zášti chovám;
též nikdy nepláči, ni nesměji se já.
Když uzří básníci můj postoj vznešenosti,
již čerpat z pomníků těch nejhrdších se zdám,
své stráví přede mnou dny v přísné hloubavosti.
Neb věrné milence chtíc oslniti, mám
dvě čirá zrcadla, jež zvětší všeho krásu:
své oči, veliké své oči věčných jasů!
Přeložil Emanuel z Lešehradu