Krása
Jsem krásná, smrtelní! jak sen jest z kamene,
a prs můj, o který se každý posud raní,
je stvořen, básníkům by vnuknul lásky plání,
jež jako hmota je tak němé, bezzměné.
Jak nezbadaná sfinx já trůním v blankytu,
mám srdce sněhové a bělost labutí,
jež ruší linie, mám v zášti pohnutí
pláč neznám ani smích, jsouc vždycky bez citu.
Nade mnou básnící před póz mých velkostí,
z pomníků nejhrdších, jež dlužiti se zdám,
své tráví v studiích dny s přísnou vroucností.
Ty chtivé milence bych okouzlila, mám
dvě čistá zrcadla, vše jimiž vzplá víc krásné:
se září odvěkou své velké oči jasné.
Přeložil Jaroslav Vrchlický