Krása
Jak zkamenělý sen jsem krásná, kmeni lidský,
můj prs, kde po sobě se každý rozdrtil,
ten lásku básníku by vštípit schopen byl,
tak věčnou, němou tak, jak bývá hmota vždycky.
Já trůním v azuru, sfinx říší neznámých;
sníh srdce s labutí se bělí ve mně mísí;
já nenávidím ruch, jenž pošinuje rysy;
a neznám je mi pláč a neznám je mi smích.
A pěvci před mými velkými postavami,
jež, zdá se, vzala jsem všem hrdým pomníkům,
dny v přísných studiích vždy budou trávit sami;
neb, milců chápavých chtíc oslniti tlum,
mám čistá zrcadla, jež přidávají krásy:
svůj zrak, svůj širý zrak, zrak s odvěkými jasy!
Přeložil Jaroslav Haasz