Podzimní sonet
Tvé oči z křišťálu se tážou častokrát:
"Čím, divný milenče, tě já to okouzlila?"
Mé srdce, které vše jen dráždí, pobloudilá,
krom živočicha v nás, když cudně krotí hlad,
ti nechce zjevit to, co tajím, sudbou klat,
tu černou legendu, jež ohněm psána byla.
Ó ty, která k dlouhým snům mě rukou zveš, má víla,
mně duch se protiví a vášeň nemám rád!
Ach, milujme se dál tak něžně, lásko milá!
V tmách Amor napjal luk a míří, hrou svou jat!
Znám jeho arsenal, vím, co má za poklad:
děs, zločin, šílenství! - Ach, margaritko bílá,
nejsi ty jako já podzimním sluncem snad,
ach, Margaritko má, tak chladná, sněhobílá?
Přeložil Svatopluk Kadlec