Podzimní sonet
Mně praví zraky tvé, v nichž křišťálu je svit:
"Ó, jakou zásluhu mám o tě, divný milý?"
- Buď líbezná a mlč! Mé srdce, jež vše mýlí
krom nevinnosti té, v níž starý svět je skryt,
ti nechce pekelných svých tajů projevit,
ty, jejíž ruce by v sen dlouhý zkonejšily!
ni černé legendy své, kterouž ohně ryly.
Já vášeň v záští mám a ducha jsem již syt!
Jen něžně miluj mne. V své věži Mílek sedá,
Je temný, v záloze, luk osudný již vzpjal.
Znám stroje, které skryl v svůj starý arsenál:
děs, zločin, šílenství! Ó, perlo moje bledá!
Zda sluncem nejsi ty, jak já, jež v podzim skryto,
ó, má tak bělostná, tak chladná Margarito!
Přeložil Jaroslav Haasz