Podzimní sonet
Tvůj křišťálový zrak jako by říkal, hle:
"Podivný milenče, co pro tebe jsem, byla?"
Buď půvabná a mlč! Mé srdce, které spílá
těm našim opakům dávných těl z úběle,
nevyřkne tajemství z tmy pekel vyvřelé,
ty chůvo, jejíž dlaň mi k snění rozestýlá,
ani tu černou zvěst, již ruka ohně ryla.
Já vášeň proklínám a z ducha je mi zle!
Něžně se milujme. Láska už zamířila
z úkrytu krutý šíp, jenž nemine nás v tmě.
Já její zbraně znám, věk zasahuje mě:
děs, zločin, šílenství! - Chudobko, čím bys byla?
Což nejsí jako já jen slunce jeseně,
ty moje Markéto, chřadnoucí, chladná, bílá?
Přeložil Vladimír Mikeš