Podzimní sonet
Svým zrakem zářícím, zdá se, že říkalas:
"Milenče bizarní, v čem vidíš zásluhy mé?"
- Buď milá, ale mlč! Mé srdce, v němž hněv dříme,
a které uznává jen starověký jas,
nehodlá zjevit ti hrůzný minulý čas,
ani zlou legendu, psanou ohnivým dýmem,
tobě, jež v náručí pokaždé uklidníš mne.
Jak vášeií, tak i duch je existence kaz.
Něžně se milujme! Láska v svých skrýších, lásko,
nečistým zbraním svým už tiše velí: pal!
Já dobře poznal jsem ten její arzenál:
šílenství, zločin, krev! Ó bledá sedmikrásko,
což podzim, jako mne, tě nepoznamenal?
Ó ty má bělostná, ó ty má sedmá krásko!
Přeložil Gustav Francl