Znělka podzimní
Jako by ptát se zrak tvůj křišťálový chtěl,
za co si bizarní mou lásku zasluhuje.
Buď vábná, ztiš se však, mne všechno rozčiluje
krom staré bělosti a krásy řeckých těl.
Nechtěj, bych pekelnou svou zvěst ti vyprávěl,
ó kolébej mne jen, čas dávno ku spánku je,
svou černou legendu mé srdce nesděluje,
já nenávidím žár a cit mi činí žel.
Dál sladce milujme se, ať si Láska hledá
v temnotách plíživých, kde hrad jí vztyčen jest,
svou otrávenou zbraň, já znám už její lest.
Toť vina, šílenství a strach, má růže bledá!
Jen v slunci podzimním jak já už budeš kvést,
má bílá Markétko, a tolik chladná, běda!
Přeložil Ivan Slavík